Pod Ještědem
Pod Ještěd se vracím rád. Nejen kvůli zatáčkám a krajině, ale hlavně proto, že tady žádný den nevypadá stejně. Les dokáže světlo během chvíle úplně spolknout, o kus dál se silnice otevře a všechno je jinak. Chvíli je klid, pak se z dálky ozve motor a já vím, že za pár vteřin přijde okamžik, na který jsem čekal.
Právě tahle nevyzpytatelnost mě na fotografování v terénu baví.
Nejdřív hledám místo
Focení pro mě nezačíná vytažením fotoaparátu. Nejdřív si projedu a nakonec i projdu okolí a hledám místo, kde bude fungovat silnice, světlo i pozadí. Někdy rozhodne tvar zatáčky, jindy mezera mezi stromy nebo krátký úsek, na který dopadne slunce.
Zároveň musím stát bezpečně mimo vozovku, mít přehled a nepřekážet jezdcům ani provozu. Žádná fotografie nestojí za zbytečný risk. Dobré místo proto není jen to, odkud vznikne zajímavý záběr. Musí být bezpečné pro mě i pro lidi, které fotografuju.
Pod Ještědem se podmínky mění rychle. Místo, které před chvílí vypadalo skvěle, může během několika minut zmizet ve stínu. Pak se přesunu o kus dál nebo prostě počkám. Foťák je nakonec ta jednodušší část. Mnohem důležitější je dívat se kolem sebe a včas poznat, co se právě děje.
Čekání patří k fotografii
Velkou část času u silnice nevyfotím vůbec nic. Jen čekám, sleduju světlo a poslouchám zvuky přicházející z lesa. Motorku často slyším dřív, než ji uvidím. Podle zvuku se snažím odhadnout, kolik času zbývá, a připravím se na několik krátkých vteřin.
Jezdce nevracím zpátky a situaci zbytečně nerežíruju. Zajímá mě skutečný průjezd – přirozená stopa, soustředění, pohyb a způsob, jakým člověk se svým strojem zatáčkou projede. Každý je trochu jiný. Někdo jede klidně, někdo razantněji a někdo si ten kus silnice jednoduše užívá.
Průjezd trvá jen okamžik. Potom se zvuk motoru vzdálí, silnice znovu ztichne a já čekám dál.
Světlo, které nejde objednat
V terénu nemám světlo pod kontrolou. Nemůžu ho posunout ani zesílit. Musím pracovat s tím, co právě přijde.
Někdy se slunce opře do jezdce přesně ve chvíli, kdy vyjede ze stínu. Jindy zůstane celý úsek zatažený a fotografie dostane úplně jinou náladu. Po dešti se v asfaltu objeví odlesky, ve vzduchu zůstane vlhkost a barvy ztmavnou. Každá změna počasí přinese něco jiného.
Právě proto nehledám jen motorky. Hledám chvíli, kdy se potká jezdec, silnice, pohyb a světlo. Všechno musí přijít ve stejném okamžiku. Nedá se to naplánovat na minutu a často to nevyjde. Když se ale všechny části spojí, je to na fotografii poznat.
Nejde jen o stroj
Na první pohled je hlavním tématem motorka. Pro mě je ale stejně důležitý člověk, který na ní sedí. Jeho soustředění, držení těla, vlastní styl i vztah ke stroji.
Proto nefotím jen stroj.
Fotografie zachytí několik setin vteřiny, ale může v ní zůstat mnohem víc: nálada dne, známá zatáčka, cesta domů nebo obyčejná vyjížďka, která by jinak časem splynula s ostatními. Když se na snímku později najde jeho jezdec, dostane krátký průjezd konkrétní podobu a stane se z něj vzpomínka.
Proč právě pod Ještědem
Ještěd je výrazný bod v krajině, ale mě přitahuje i všechno kolem něj. Silnice mizící mezi stromy, střídání otevřených míst a hlubokého stínu, proměnlivé počasí i provoz, který má vlastní rytmus.
Někdy si z jednoho dne odvezu spoustu fotografií. Jindy jen několik záběrů, kvůli kterým ale stálo za to čekat. Nejde mi o množství. Důležité je, aby fotografie dokázala vrátit atmosféru chvíle, která už pominula.
Pod Ještědem tak postupně vzniká obrazový deník skutečných lidí na skutečných silnicích. Každý přijede odjinud, na pár vteřin se objeví před objektivem a pokračuje dál svou cestou. Já zůstanu u silnice a čekám na další zvuk motoru přicházející z dálky.
Každá jízda jednou skončí. Dobrá fotografie zůstane.